Palác Temnot

17. srpna 2010 v 21:45 | ???
Pridávam aj druhú poviedku zo SONP. Opäť prosím autora, aby zostal v anonymite a takisto prosím o anonymitu aj porotcov. Hodnotenia mi potom opäť posielajte spolu s názvom poviedky na ICQ alebo Skype.

Prajem príjemné čítanie :)






Právě jsem se vracela z tržiště. Byl již večer, temný večer. Mlha se vznášela nad královstvím a já cítila známý pach spáleného masa. Lidského masa. Je krutá doba pro nás všechny. Pokud lidé zjistí, že jsem nesmrtelná, skoro nesmrtelná, skončím stejně, jako ty ubožačky na hranicích. Až na to, že já jsem opravdu čarodějnice, ale jsem jiná, než si myslí oni. Myslí si, že mi čarodějnice neuctíváme boha, ale satana, což je možná v některých případech pravda, ale ne v tom mém. Já jsem vyznavačka boha. Ale u mě by nikoho ani nenapadli, že jsem doopravdy čarodějnice, protože jsem tu uznávaná šlechtična, ale nikdo nezná mojí minulost, děsivou minulost…
            Před osmi sty lety jsem žila já a moje dvě sestry na nádherném zámku. Byli jsme ty nejkrásnější princezny v širokém okolí. Obě měli tmavé vlasy, já jako jediná měla blonďaté vlasy. Jmenovali se Tenebrae
a Mahtara, mě říkají Lumen. Mahtara byla vždy opálená a krásná. Měla kočičí rysy obličeje a oči zlaté, ale hlavně byla krásná. Možná proto, má toto jméno. V elfském jazyce to znamená bojovnice a byla to pravda, ona vždy bojovala, a to nejen za své názory. Tenebrae znamená latinsky Tma. Oči měla tmavě šedé a velice výrazné. Pod malým nosem byli usazené plné rty a její rysy byli vždy ostré. Protáhlejší obličej, lemovali dlouhé rovné černé vlasy, které nosila, skoro vždy rozpuštěné. Já jsem nejmladší. Mé jméno znamená světlo. Mám dlouhé vlnité blond vlasy a oči čistě zelené, jako jarní trávu. Mé rysy jsou celkově jemnější, než mají mé dvě sestry. Když jsem slavila šestnácté narozeniny, vtrhl do paláce starší čaroděj a chtěl mě za svou ženu. Což jsem odmítla, jenže ne nebral jako svou odpověď. Sestry se pohotově vrhly přede mne, aby svou mladší sestru ochránily. Mahtara ihned vytáhla dýku, kterou skrývala pod širokou sukní, proč mě to překvapilo? Tenebrae, už ho doslova propalovala pohledem, detail, který jsem neprozradila, byl ten, že opravdu, nejsem obyčejné sestry. Mahtara byla nejsilnější v království, já nejkrásnější a Tenebrae nejchytřejší, ale hlavně všechny jsme měli svou magickou sílu. Mahtarina dýka byl zdroj její magické síly. Byla zdobena Lapisem lazuli a jinak byla celá ze stříbra. Tenebrae měla svou sílu skrytou v očích, pouhým pohledem dokázala spálit cokoliv. Já byla jiná. Nevlastnila jsem magii, magie vlastnila mě. To já byla čistá magie, vycházela ze mě. Možná i proto jsem se jmenovala právě Lumen. Čaroděj vzplál, jako pochodeň. Mahtarina po něm vrhla dýku, která ho zranila a vrátila se k ní, jako bumerang. Jenže nikdo z nás nevěděl, jak silný doopravdy je. Pamatuji si, jak jsem v jednom ze zrcadel ve zlatém rámu viděla Tenebrae a její šedé oči, které náhle zčernali, a ona upadla k zemi, když jsem se k ní vrhla, rozplynula se mi pod rukou. Její obraz ze zrcadla, ale nezmizel, jen už to nebyl obraz, byla to ona, uvězněná v tom zrcadle. Mahtara zařvala, rozpřáhla ruce a padla na kolena. Změnila se v černou kočku. Vyjekla jsem a vrhla se k ní, vzala jsem Mahtaru do náruče a chránila jí před čarodějem. Rodiče mi přikázali, ať vezmu zrcadlo, ve kterém je Tenebrae uvězněna a uteču tak daleko, jak to jen zvládnu. Utekla jsem s nimi do jeskyně, která byla nedaleko zámku. Tam jsem padla na kolena a snažila se je proměnit zpět, ale ani má síla to nedokázala, jediný, kdo věděl, jak je proměnit byl on. Vrátila jsem se do paláce a přikázala Mahtare, aby zůstala s Tenebrae.
            Jenže palác byl prázdný, všichni utekli před zkázou. Na zemi leželo ohořelé tělo a naproti němu další dvě v kaluži krve. Ruce měli nepřirozeně pohozené, jako by se drželi za ruce. Byli to mí rodiče, obličejem se tiskli k zemi. Opatrně jsem otočila matčino tělo na záda a vykřikla jsem, tam kde dříve měla, srdce bylo prázdno. Po tom, co jsem otočila i tělo svého mrtvého otce, naskytl se mi stejný pohled. Znovu jsem vyjekla. Odběhla jsem ke krbu a opatrně uchopila jedno polínko a konec zapálila. Hodila jsem ho směrem k trůnu a pozorovala, jak začíná hořet, stejně tak závěsy a dřevěný stůl. S brekem jsem běžela přímo do jeskyně a řekla sestrám, co se stalo. Od té doby se je snažím proměnit, ale nedaří se mi to.
            Vešla jsem do paláce.
            "Dobrý den slečno Lumen."Pozdravil mě můj sluha Charles.
"Dobrý Charlesi, můžeš mi přinést čaj do mého pokoje?"
"Jistě, hned to bude."
"Děkuji."Přikývl a já se vydala do svých komnat. Posadila jsem se do křesla.
"Ahoj Tenebrae." Pozdravila jsem sestru, která tiskla konečky prstů na zrcadlo. Mahtara vyskočila na podnožku a uvelebila se tam.
"Jak ses měla Mahtare?"Zeptala jsem se jí a podrbala jí za ušima.
"Dobře."Vyslala ke mně myšlenku. Usmála jsem se. Byl to jediný způsob, jak se mnou mohly sestry komunikovat. Lehce jsem se dotkla stříbrné dýky, která patřila Mahtare, a kterou jsem teď stejně, jako ona nosila pod krajkou u punčocháčů. Ozvalo se zaklepání, stáhla jsem si sukni zpět.
"Dále."Charles tiše vklouzl do pokoje. Dlouhými kroky přešel k mému stolku, vykládanému mramorem a položil na něj hrníček na podšálku.
"Děkuji."Přikývl a podíval se na mě modrýma očima.
"Prosím tě, můžeš zavřít to okno?" Požádala jsem ho, tiše přešel k oknu, kterým do místnosti linul právě ten pach spáleného masa a vánek, který mu čechral hnědé kudrnaté vlasy.
"A rozdělej prosím oheň v krbu."Znovu přikývl a dal se do práce, když už dříví praskalo a malé jiskřičky odskakovaly na podlahu z červeného mramoru. Hrála jsem si s dýkou.
"Je to všechno?"Zeptal se a pozoroval, jak obracím stříbrnou vykládanou dýku v ruce.
"Ano, můžeš jít." Řekla jsem, poklonil se mi a odešel.

Další den mě děsil. Jako kněžně mi patřil tento kraj a musela jsem být u soudů o čarodějnictví, ale nemohla jsem do nich moc zasahovat, i když bylo poslední slovo na mě, pokud se porota neshodla. Oblékla jsem si své růžové šaty, bílé punčocháče, dýku uložila na místo a obula jsem si růžové baleríny. Světlé vlasy jsem si rozčesala. Ramena jsem měla odhalené, vlečka se táhla za mnou. Mahtare se ke mně připojila, dělala to při každém soudu, nelíbilo se mi, že necháme Tenebrae samotnou, ale věděli jsme, že jí nikdo neublíží, skrývala se před každým, kromě mě a Mahtare.
"Povstaňte, přichází kněžna."Oznámil hluboký mužský hlas. Jak jsem vešla do soudní síně, všichni povstali a posadili se teprve, když jsem se posadila i já. Měla jsem přichystaný trůn uprostřed místnosti a porota seděla po obou stranách. Podívala jsem se na štos listů a povzdychla si. Mahtare mi vyskočila na kolena a já jí pohladila.
"Přiveďte první obžalovanou."Přikázala jsem a do místnosti přivlekli ženu okolo třiceti let. Měla potrhané a zkrvavené šaty z toho, jak jí mučili. Dva muži jí vlekli, každý za jednu ruku. Pod očima měla tmavé kruhy a hnědé vlasy měla rozcuchané, vypadala šíleně, stejně, jako ostatní. Jeden ze soudců povstal, v ruce měl kopii papíru, který jsem měla pod rukou. Žena se klepala. Znovu jsem pohladila Mahtare. Soudce začal číst.
"Marie je matka tří dětí. V jejím domě byla nalezena spousta svíček." Přerušila jsem ho.
"Na svíčkách, není nic špatného, tady v paláci jich také máme spoustu, jak jinak by si měli svítit? Nebo snad chcete naznačit, že například já sama jsem čarodějnice?" Připomněla jsem se zdviženým obočím.
  
"To samozřejmě ne výsosti."Lehce se poklonil "Ale stejně tak měla doma několik bylinek." Předklonila jsem se.
"Co můžeš říct na svou obhajobu?"Zeptala jsem se jí a doufala, že řekne něco, při čem ji budu moct pustit.
"Ty bylinky mám doma, protože mám nemocné dítě, musím ho nějak vyléčit."Hlas se jí třásl a z očí se jí valily slzy.
"Neplakej. Říkáš, že máš tři děti, že? Kolik jim je?" Zeptala jsem se.
"Ano výsosti, Je jim deset, sedm a nejmladší dceři jsou čtyři, ta je nemocná." Stále se třásla a stejně tak její hlas.
"Dobře, myslím, že tvá dcera má neštovice. Je jasné, že má tato žena doma bylinky, neříkejte mi, že vás doma takhle rodiče neléčili."Na to nemohl nikdo nic říct. "Přistup."Přikázala jsem ženě, která ke mně pomalu popošla bosýma nohama.
"Nastav ruku." Řekla jsem jí. Ruku měla špinavou, to z toho pobytu ve vězení. Do ruky jsem jí nasypala tři zlaťáky.
"Kup za to něco dětem. Nevidím důvod, proč bys neměla jít zase domů, ale nejdřív pro boha prosím vás, nechte jí vykoupat a někdo jí dejte čisté šaty a boty, aby tě tvé děti neviděli takhle." Usmála jsem se na ní. Žena přestala plakat a přitiskla si pěst, ve které svírala zlaťáky k srdci.
"Děkuji, kněžno, děkuji vám mnohokrát."
"Není za co, teď jdi."Nadšeně přikyvovala a začala odcházet, u dveří se jí někdo ujal a vedl jí někam, kde se bude moct vykoupat.
"Přiveďte další." Řekla jsem a radostně zmuchlala pergamen s obžalobou Marie. Vycítila jsem černou magii hned, jak vešla vysoká černovláska do místnosti, tmavě hnědé oči mě propalovali. Jsou mezi námi takové, které magii zneužívají a dají se snadno poznat. Podle znaku, který si nechávají vytetovat na levé ňadro, protože je to nejblíže k srdci, podle nich. Na krku měla zavěšený těžký náhrdelník s rubíny. Soudce přečetl obžalobu, která ukazovala na to, co jsem již řekla. Vstala jsem. Mahtare vyskočila na stůl a pozorovala mě. Přešla jsem k obžalované ženě. Z jednoho ramene jsem jí stáhla černé šaty, jen do takové míry, jak bylo nutné a snažila se to udělat, tak aby porotci, což byli všechno muži, nic neviděli. Nepletla jsem se. Hned jsem zase zakryla obrácený černý kříž.
"Je vinna."Pronesla jsem a z krku jí strhla náhrdelník, který byl zřejmě zdrojem její síly.
"Tohle okamžitě zničte."Přikázala jsem jednomu vojákovi a podala mu náhrdelník. Přikývl a odešel.

Dnešní soud dopadl celkem dobře, povedlo se mi zachránit všechny nevinné a na zkázu jsem poslala pět čarodějnic, které používají černou magii. To mě potěšilo. Opět jsem se posadila do křesla a Mahtare se uvelebila na podnožce.
"Tenebrae, nebylo ti tu smutno?" Zeptala jsem se setry, která se objevila v zrcadle.
"Dalo se to přežít."Ozval se hlas v mé hlavě. Vzala jsem si do ruky knihu kouzel - další a hledala v ní něco, podle čeho bych mohla proměnit.
"Neboj, přijdu na to, jak tě proměnit zpět." Řekla jsem a dál listovala.
"Potřebujete někoho proměnit?" Zeptal se mužský hlas ode dveří. Stál v nich Charles.
"Charlesi, co tady děláš?"Zeptala jsem se.
"Přišel jsem uklidit, měla jste být na soudu."
"Skončil dříve, co jsi to říkal?"
"Jestli potřebujete někoho proměnit zpět."Zopakoval. Zbystřila jsem.
"Ty to umíš?"Zeptala jsem se.
"Potřebujete to?"Přimhouřila jsem oči.
"Ano."Odpověděla jsem nakonec. "Mé dvě sestry. Ty to umíš?"Zeptala jsem se znovu.
"Když vám ukážu to, co vám ukážu, slíbíte, že mi neublížíte?"
"Samozřejmě."Přikývl a rozepnul si košili. Na prsou měl vytetovaný černý obrácený kříž a okolo něj hada. To bylo znamení toho, že nepotřebuje k magii žádný předmět, už se tak narodil, stejně jako já.
"Ovládáš černou magii?!" Vyjíkla jsem.
"Tiše, už jsem se tak narodil, ano ovládám, ale nepoužívám jí."Vysvětlil mi stručně.
"Pomůžeš mi tedy?"
"Udělám pro vás cokoliv."Usmál se na mně. "Do čeho jsou vaše sestry proměněné.
"Má nejstarší sestra Mahtare je kočka."Ukázala jsem na Mahtare. "A má druhá starší sestra je uvězněna v tom zrcadle. Tenebrae."Vyzvala jsem jí a ona se objevila v zrcadle. Očekávala jsem, že Charles uskočí, ale nic neudělal.
"Umíš je proměnit?"Zeptala jsem se.
"Mahtare ano, ale Tenebrae, na to se budu muset ještě podívat, ale ano dokážu to."ani nevíte, jak mě ta slova zahřála u srdce. Znovu si zapnul košili a natáhl nad Mahtare ruce a z těch vyšlehlo rudé světlo. Před mýma očima jsem viděla, jak se kočky stává zase má sestra. Měla na sobě stejně tmavé šaty, jako byla její srst. Vrhla se ke mně a objala mě. Pak přešla k zrcadlu a položila na něj ruku, Tenebrae jí napodobila a vypadalo to, že se opravdu dotýkají, ale to slabé sklo stále stálo mezi nimi. Pak se otočila k Charlesovi.
"Děkuji, moc díky."Řekla a objala ho, pak přešla zase k zrcadlu.
"Ano Charlesi, nevím, jak bych ti mohla poděkovat." Řekla jsem a popošla k němu.
"Nemusíte mi děkovat, jen držte mé tajemství v tajnosti."
"Tvé tajemství je u mě v bezpečí."Ujistila jsem ho.
"Děkuji, nechám vás tu se sestrami. Když budete něco potřebovat, zavolejte mě, zítra vám proměním i druhou sestru."Poděkovala jsem mu znovu a on odešel. Celou noc jsem strávila povídáním si se sestrami.

Hned ráno mě čekal další soud, ale tentokrát prý máme jen jednoho obžalovaného, chytili ho v noci.
Vzala jsem sebou Mahtare.
"Povstaňte, přichází kněžna a její sestra." Řekl hluboký chraplavý mužský hlas a já s Mahtare vešla do místnosti. Posadila jsem se na trůn a Mahtare přinesli stoličku, aby se posadila vedle mě, už jsem se těšila, jak jim zítra představím i Tenebrae a uspořádám ples, ano, to bude skvělé.
"Přiveďte obžalovaného." Přikázala jsem. Mahtare mě povzbudivě chytila za ruku. Dva vojáci vedli mě známou osobu s odhaleným hrudníkem a hnědými kudrnatými vlasy. Cítila jsem, jak Mahtare vedle mě lapá po dechu a já jsem ztuhla neschopna slova.
"Charles."Zašeptala jsem tiše s láskou a strachem v hlase. Jeho tmavomodré oči se na mě vystrašeně podívaly.
"Charles byl dnes v noci nalezen s knihou černé magie, kde se pokoušel zjistit něco o proměně. Domníváme se, že chtěl ublížit vám, nebo vaším sestrám, které přijeli na návštěvu." Ukázal na Charlesovo tetování.
"Není pochyb o tom, co je, rozsudek je tedy jasný, smrt."Věděla jsem, že mu nemohu pomoci, ale musela jsem.
"Když jste si tak jistí, mohu odejít."
Řekla jsem a vstala. Charles se na mě udiveně podíval a svraštil obočí. Mahtare se táhla za mnou. Naposledy jsem se podívala na Charlese. Zalila mě láska, ten krásný pocit a žal, ta bolest. Odešla jsem.

V noci jsem si oblékla černý plášť. Mahtare se mě na nic neptala, ani se mě nepokoušela zastavit, i když tušila, co chci udělat. Jen mě na rozloučenou objala a do ucha mi špitla: Doufám, že se ti nic nestane. Usmála jsem se na ní a odešla. V celém paláci bylo mrtvé ticho. Potichu jsem se vkradla do žaláře a našla celu, ve které byl. Seděl na špinavé zemi a třásl se chladem, protože stále neměl košili. Hlavu měl sklopenou.
"Charlesi."Zašeptala jsem tichounce. Zvedl hlavu, upřel na mě modré oči a otevřel ústa.
"Pojď sem."Přikázala jsem mu a podala mu černý plášť, podobný tomu mému.
"Obleč si ho."Přikývl a oblékl si ho. Pak jsem vytáhla Mahtarinu dýku a začala si hrát se zámkem, dokud se s tichým cvaknutím neotevřeli mříže. Vyšel ven, chytila jsem ho za ruku a táhla ho, až do mého pokoje.
"Posaď se."Vybídla jsem ho a svlékla si plášť.
"Proč to děláte? Copak jste to nebyla vy, kdo mě udal?"Sedl si do křesla.
"Jistě, že ne Charlesi, to bych nikdy neudělala, hlavně, pokud mi můžeš vrátit sestru."Chytila jsem ho za ruku.
"Mělo mi to dojít, promiňte."Sklopil zrak.
"To nevadí, chápu to. Takže, umíš Tenebrae vrátit podobu?"Zeptala jsem se a zahleděla se na něj svýma zelenýma očima.
"Ano, našel jsem jeden způsob, ale je to složité, musíme to zrcadlo rozbít a člověk, který ho rozbije, se do něj sám dostane. Umíte spravit rozbité zrcadlo?"
"Ano, to je snadné, moje síla na to samozřejmě stačí."Přikývl.
"Takže mám rozbít zrcadlo?"Zeptala jsem se odhodlaně.
"Ne!"Vyjekl.
            "Proč?"Nevím, kdo jiný by to měl udělat, než já.
"Vy jste moc důležitá, já to udělám."
"Ale, proč bys to dělal?"
"Protože Lumen, já tě miluji."Řekl a lehce se dotkl mích vlnitých vlasů.
"Charlesi." Zašeptala jsem.
"Není čas, brzy zjistí, že jsem pryč."Popošel k zrcadlu.
"Počkej!"Otočila jsem se k němu. Rychle jsem ho políbila, rychle, ale vášnivě z očí se mi drali slzy.
"Musím."Řekl tiše a odtáhl se ode mne. Držel mě za ruku do poslední chvíle. Pak jednou pěstí rozbil zrcadlo. Viděla jsem, jak ho neviditelná síla vtahuje do rámu s kusy skla. Když zmizel, ležela na zemi Tenebrae v černých šatech ze slabé látky, že to vypadalo, že jí zahaluje stín, její oči, už nebyli černé, ale zpět krásné šedé. Pomocí své moci jsem vrátila střepy ze zrcadla do rámu, tak, že teď vypadalo, jako před tím, ale nebyla v něm Tenebrae, ale Charles. Přešla jsem k němu se slzami v očích. Konečky prstů jsem se dotkla chladného skla a stejně tak Charles na druhé straně.
"Charlesi, neboj se, já najdu způsob, jak tě vrátit zpět, i kdybych se měla oddat černé magii."
"Ne,"Ozval se hlas v mé hlavě. "Ty jsi Lumen, světlo, nikdy se nesmíš odevzdat černé magii."
Povzdychla jsem si, Tenebrae mě objala.
"Mrzí mě to." Zašeptala.
"Ne Tenebrae, to nemusím, jsem moc ráda, že tě zase vidím."Pousmála jsem se na ní.

***Další den***
Stála jsem v trůním sále a dívala se z okna. Tenebrae s Mahtare stáli vedle mě, každá z jedné strany, nemluvili jsme, věděli, že jsem stále nešťastná z toho, co se stalo Charlesovi.
"Kněžno Lumen."Oslovil mě jeden z vojáků, já i sestry jsme se na něj otočili.
"Je mi to líto, ale dnes v noci Charles uprchl, mám za ním vyslat hlídky?"Zeptal se.
"Ne. Nechte ho jít, stejně, už je mimo náš dosah."Uklonil se a odešel. To, po čem jsem osm set let pátrala, mám, proměnila jsem sestry zpět, ale ztratila jsem někoho jiného. Ale já se nevzdám, nikdy. Salus est dinicatio, at ei gratae ballare.*

*Poznámka autora: Salus est dinicatio, at ei gratae ballare znamená latinsky: Život je boje, ale je důležité bojovat.




Palác Temnot
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 18. srpna 2010 v 11:06 | Reagovat

Tak tohle se mi líbíííí=)

2 Gaudi Gaudi | Web | 18. srpna 2010 v 11:27 | Reagovat

pekný nápad, krásne napísané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama