Tajemství života

18. srpna 2010 v 21:22 | ???
Takže dnes pridávam ešte jednu poviedku do SONP, pre autora a porotcov platí to čo aj pri predošlých poviedkach. Zachovávajte prosím anonymitu!!!. Prajem príjemné čítanie :)







,,John Fitzgerald Kennedy, známý jako JFK, byl zavražděn v listopadu roku 1963…''profesorka už začala svůj výklad, jakmile vešla do třídy.
Dějepis, můj nejoblíbenější předmět, ale dneska jsem neměla náladu poslouchat její povídání, že JFK byl zavražděn. Nepřítomně jsem si čmárala do prázdného sešitu v poslední volné lavici, která tu zůstala. Seděla jsem sama, jako na většině svých hodin v této praštěné škole- měla jsem to tu ráda, ale někdy mi to tu neskutečně lezlo na nervy, přece jako všem. Nebo spíš, dost často jsem se bála do školy vůbec vejít…
,,Slečno Worithnová, buďte tak laskava a soustřeďte se na hodinu.''zřejmě si profesorka všimla, že jsem duchem nepřítomná. Sakra.
,,Jistě.''řekla jsem potichu, jen tak, aby mě slyšela jen ona.
Moc často se nestávalo, že bych byla mimo v hodinách, byla jsem vzorná žákyně, možná proto mě všichni na téhle škole nenáviděli… Nebyla jsem ošklivá, ani moc hloupá, tak netuším, proč mi to dělají. Nepřítomně jsem se zadívala na zelenou modřinu na ruce. Proč já?
Odzvonila teprve první hodina a všichni se začali spolu bavit, využívali tu malou chvilku, co nemusí sedět v lavici jak zařezaný.
,,Copak Ashley? Jsi nějaká zamlklá, že by ti už došlo, že bratříček není mezi námi?''třídou projel výbuch smíchu, ignorovala jsem to, tedy jen navenek. U srdce mě prudce bodlo při zmínce mého bratra, Edwarda, který zahynul při autonehodě, před několika měsíci. Chodil do stejné školy, jako já, ale měl maturovat, já jsem byla teprve ve druháků.
,,No tak, Ashley, máš dneska po škole čas…?''můj spolužák, můj tyran, Hector, mi dost často dával nechutné nabídky- byla jsem moc hezká sedmnáctiletá dívka s modrýma očima a zrzavými vlasy.
Ovšem, nejen nabídkami mi naháněl strach, modřiny po celém těle jsem nezískala jen tak.
,,Prosím vás, sedněte si a poslouchejte mě!''profesor, náš třídní upoutával naší pozornost, ,,Máme nového žáka, jmenuje se Jason Hero a bude tu s námi až do maturit. Posaď se, Jasone, třeba k Ashley do zadu.'' Nadzvedla jsem mírně hlavu a chlapec, jménem Jason, mě hned zaujal. Jeho kratší vlasy se mu ježily na hlavě, jeho zelenkavé oči zářily čímsi neznámým, ovšem, co mě upoutalo pozornost, byla jeho svalnatá hruď. Myslím, že si toho všimlo víc holek, protože jim div nekapaly sliny od pusy. Když byl u mé lavice, usmál se na mě, úsměv jsem mu plaše opětovala a radši se věnovala výkladu profesora.

Byl už konec dnešního dne ve škole, všichni byli nacpaní na Jasonovi, jak se snažili zjistit, co nejvíce o něm. Já jsem se držela stranou, stejně jsem neměla, co zjistit, a on by si mě jistě nevšimnul.
Už jsem byla skoro u školního hřiště, když se zpoza keřů vynořil Hector i se svou partou. Byly čtyři, ale vždy to stačilo k tomu, aby mi dost ublížili.
,,Ashley, Ashley, kam si myslíš, že jdeš, zlato? No tak, pobavíme se trošku… Copak jsi hezkýho nakreslila dneska do sešitu, hm?'' Otočila jsem se k němu zády a snažila se uniknout, marně, rozestoupili se kolem mě, abych nikam nemohla. Hector mi sebral batoh a z něho se za malou chvilku začaly sypat moje věci, dupal po nich, snažil se je za každou cenu zničit. Už jsem nevěděla, co dělat, bylo to neustále stejné, tudíž jsem nečekala, že by mě přišel někdo zachraňovat. Čekala jsem tiše, v očích mě pálily slzy, a dočkala jsem se- Hector mi vpálil takovou facku, že jsem se složila na zem na kolena.
,,Ash… Jak ti to mám říct… Přestaň mě pořád tak lákat! Přestaň se oblékat, jako bys mě chtěla svést a přitom nechceš!''začal po mě křičet, z očí se mi už slzy řinuly plnou parou. Jeden z jeho kumpánů mě kopnul silně do břicha, až jsem myslela, že hodím oběd k jejich nohám.
,,Nechte ji!''za sebou jsem zaslechla tichý, ale varovný hlas.
,,Nebo co? Dáš mi pusu?''jeho parta se začala řehtat. Náhle jsem uslyšela jakýsi praskot a následné rychlé kroky, jak utíkaly, Hector křičel ,,Zlomil mi nos! To ti nedaruju, hajzle!''
Do tašky jsem poslepu z pláče naházela zbytky svých věcí a rychle jsem vstala. ,,Děkuju''vzlykla jsem a rozeběhla jsem se kulhavě domů. ,,Počkej!''to bylo poslední, co jsem zaslechla Jasonův hlas.

,,Shane, zachránil mi život, jako jediný. On… nedíval se na to, jako ostatní…'' Moje malá veverka mi seděla v klíně, kde jsem vykouzlila drobný ohnivý plamínek. Shane mě pozorně sledoval, až nakonec prohlásil: ,,Jsi zamilovaná.''nebyla to otázka, ale konstatování- a řekla bych, že pravdivé.
,,Hm…''Oheň prudce vyšlehnul až ke stropu, hned na to zase zmizel.
,,K čemu mi jsou kouzla, když je nesmím používat na svou obranu?!''vztekala jsem se.
,,Jsou to nevinní lidé…''Shane mi vždy pomáhal, když jsem potřebovala, utěšoval mě, když jsem byla zbita od Hectora, utěšoval mě, když umřel můj bratr Edward. Veverka není zrovna běžný domácí mazlíček, ale čarodějky mohou mít cokoliv, klidně i malou žabku.
,,No jo… Hector je tak nevinný, asi jako byl nevinný Adolf Hitler!''
,,Uklidni se, když by tě napadl někdo, kdo má moc jako ty, nebo kdokoliv z druhého světa, odkud pocházím, tak to zákony povolují. Ale ty nesmíš zasahovat do světa obyčejných lidí, Ash.''
Poraženě jsem vzdychla. ,,Jasně. Jdu spát, dobrou noc.''dala jsem mu pusu na drobnou hlavičku a zachumlala se pod peřinu.
,,Nox.''světla lampy se zhasla a pokoj se ponořil do tíživé tmy.

Následující den jsem několikrát přistihla Jasona, jak se na mě zamyšleně dívá. Lichotilo mi to, ale také jsem si všímala, jak si Hector prohlíží nás oba. A to se mi vůbec nelíbilo.
,,Už ti někdo řekl, že máš krásný oči?''Bylo to snad poprvé, co na mě promluvil. Zrovna jsem obědvala ve školní jídelně, zase sama, asi si toho všimnul, proto si ke mně přisednul.
,,Ehm- cože?''byla jsem zaražena jeho otázkou a podívala jsem se na něj.
,,Proč vždycky sedíš sama, kdykoliv tě vidím? To nemáš žádnou kamarádku?''další přímá otázka, která mě zaskočila. Zavrtěla jsem hlavou na jeho dotaz a znovu se pustila do jídla, pokud se tomu tak dalo říkat.
,,Jak dlouho to trvá?''zeptal se po chvíli ticha.
,,Co myslíš?''jeho přímé otázky mě trošku začaly děsit.
,,To, co se stalo včera, ten hajzl, co ti udělal tohle-'''rukou se lehce dotknul mého obličeje, přímo na místě, kde se mi rýsovala modřina.
,,To není ze včerejška.''kousla jsem se do jazyku, tohle jsem neměla říkat, ale cosi mě nutilo mu to říct. Přece byl první člověk, co se, se mnou vůbec bavil.
,,Takže to trvá dlouho, že? Jak dlouho?''slyšela jsem v jeho hlase odpor.
,,Nechápu, proč to chceš vědět, Jasone. Promiň, už musím jít.''nechala jsem půlku oběda na talíři a odnesla ho k okýnku. Vyrazila jsem k šatně pro věci, a jak jsem zjistila, celou tu dobu se mě držel jako klíště.
,,Tak jak dlouho?''byl skutečně neodbytný a tvrdohlavý.
,,Nech to plavat, ano? Děkuju ti za ten včerejšek, ale… Radši se do toho nepleť.''z neznámého důvodu jsem měla ochranitelský pocit, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Něco nás k sobě táhlo, něco nadpřirozeného…
Vyšla jsem ze školy a mířila si to stejnou cestou, jako včera- vždyť jiná cesta tu nebyla.
,,Já to chci jen vědět! Ashley!''jemně mě chytnul za loket, při tom doteku jsem se zachvěla a přitom sykla bolestí. Ještě se mi hojila řezná rána z minulého týdne…
,,Promiň, to jsem nechtěl…''jeho oči byly plné bolesti. ,,Je to od té doby, co jsi sem začala chodit, že jo?''
Jemně jsem kývla na souhlas, to mu stačilo. Šla jsem dál, nevšímala jsem si jeho dalších otázek, protože jsem spatřila, jak se přede mnou objevil Hector se svojí partou. Ale, co mě děsilo nejvíc, bylo to, že v rukou držely ocelové tyče. Vyděšeně jsem na ně pohlédla, nebyla to jen jeho parta, bylo jich víc, bylo jich kolem osmi. Nejspíš jeho další ,,přátelé''.
,,Sakra…''zasyčel Jason vedle mě. ,,Uteč!''zašeptal mi do ucha- byl tak blízko, že jsem ucítila jeho vůni. Byla omamná, tak krásná.
,,Ne… Jdou za mnou, ne za tebou.''nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale pro něho bych se nechala ubít k smrti. Jeho zelenkavé oči se zahleděly do mých, a pak si stoupnul ochranitelsky přede mě.
,,Už sis našla svého prince, ty děvko? Ashley, vážně jsi hrozná… Pořád to děláš, ty tvoje pohledy, oblečení, ta tvoje vůně a ty se chceš potáhnout zrovna s ním?! Vylez, Ash…''Hector zuřil, a to ne málo.
Nevěděla jsem, co mám udělat, jestli vylézt a nechat se zmlátit a tak zachránit Jasona, nebo tam zůstat a vystavit nebezpečí nás obou.
,,Řekl jsem, abys vylezla, děvko!!''vážně zuřil. Udělala jsem krok stranou od Jasona, aby na mě Hector viděl. Myslím, že nikdy jsem se ještě nebála tak, jako teď. Hector se zlomyslně usmál a Jasonovi se napnuly svaly po celém těle. I když jsme byli v takovéto situaci, musela jsem se na něj obdivně podívat. Ovšem trošku jsem se začala bát i jeho- vražedný výraz by zastrašil snad každého.
Mírně a nenápadně jsem od něho kousek odstoupila- jen pro jistotu.
,,Nikdo se jí už nedotkne.''zavrčel Jason, skutečně z něj šel strach, ale tohle mi už ani nepřišlo. Spíš mě… lákal. Bylo to, jakoby mnou projel elektrický proud, a to se mě ani nedotknul. Co se to se mnou děje? Jsme tady v takovýhle situaci a já myslím na Jasona!
A pak se všechno semlelo tak rychle, že jsem ani nevěděla, jak se to skutečně událo. Pamatuju si, jak mě Jason prudce, ale jemně odstrčil na trávník, kde jsem klopýtla a upadla na zem. Co jsem spatřila, bylo pro mě nevysvětlitelné- i pro čarodějku. Jason bojoval holýma rukama, byl tak mrštný, svaly se mu rýsovaly po celém těle. Dokázal se rychle uhnout před tupou ránou, která by ho zasadila o pár vteřin později. A už za malou chvíli se všichni svíjeli bolestně na zemi, jako vždy já, když zbili oni mě. Skoro všichni. Ucítila jsem, jak mě někdo praštil ocelovou tyčí do hlavy. Vykřikla jsem bolestí a stulila se do klubíčka, abych si při dalším útoku chránila hlavu. Ale další útok nepřišel, útočník- což byl mimochodem Hector- se svalil na zem a prosil Jasona o milost.
,,Nikdy se jí už nedotkneš, je ti to jasný?!''jeho hlas byl jako šlehnutím biče.
,,A-a-ano. Slibuju, už nikdy…''vzlykal Hector, když vstával, spolu s ním i ostatní kumpáni. Následně rychle utíkali pryč, daleko od nás.
,,Není ti nic?''Jasonovi obavy se odrážely v očích, přiklekl ke mně do trávy a snažil se mi pomoct vstát. Jenomže, já jsem nemohla, začala jsem se neovladatelně třást. Smíchy. Byla jsem tak šťastná, vždyť mi ho poslalo samo nebe! Když jsem spatřila, jak se na mě Jason dívá, propukla jsem v další řehot, při kterém jsem se hned zarazila- šíleně mě třeštila hlava. S uslzenýma očima od smíchu jsem pomalu, za pomoci Jasona, vstala.
,,Au-'''sáhla jsem si dozadu na hlavu, kde mě Hector udeřil. Na ruce mi zůstala krev, ještě, že se mi z ní nedělá nevolno.
,,Musíš jít do nemocnice, můžeš mít-'''
,,Ne.''prudce jsem ho zarazila.
,,Můžeš mít otřes mozku!''
,,No a? Víš, kolikrát už jsem mohla mít otřes mozku? Nikam nejdu, na to zapomeň!''odmítala jsem jít do nemocnice. Akorát bych si musela vymyslet nějakou výmluvu, co jsem dělala.
Jason si mě zamračeně prohlížel. ,,Tak půjdeš ke mně, tam ti to ošetřím. Bez námitek!''Když říkal, že bez námitek, musela jsem ho respektovat.

Víš, to co jsi udělal… Je to od tebe… prostě… nevím, jak ti poděkovat, zachránil jsi mi život, kdybys tam nebyl a oni se na mě vrhli, asi bych tu už nebyla. Děkuju, ani nevíš, co to pro mě znamená… Já…''už po několikáté jsem se snažila najít vhodná slova pro poděkování, pro tu úlevu, co jsem cítila, ale bylo to tak těžké. Seděla jsem na kuchyňském stole, u něho doma, kde mi ošetřoval ránu na hlavě. Bydlel v menším rodinném domku, jak jsem zjistila, sám. No… říkal, že je mu osmnáct, tak to už je dospělý, může žít, jak chce.
,,A to jsem tě tam měl nechat a utíkat? Prosím tě, už mi neděkuj, ano?''v jeho pohledu bylo něco… snad něha? Nebyla jsem si jistá.
,,A…''začal opatrně, ,,proč jsi na ně nepoužila magii?''
Při těch slovech jsem se zarazila a prudce seskočila ze stolu, musela jsem se zachytit kuchyňské linky, abych neupadla.
,,Cože? Jak… jak to…?''nezmohla jsem se na nic jiného, než na koktavé otázky.
,,Sedni si, musím ti něco říct…''ukázal na židli, vedle sebe, váhavě jsem se posadila a upřela na něj pohled.
,,Vím, že jsi čarodějka. Poznám to, protože… Od malička jsem vyučený bojovník, a ne ledajaký! Boje s všemožnými obludami, jako jsou vlkodlaci, upíři, skřeti, ale i odporní lidé, kteří si myslí, že dokážou ovládnout svět, jsou úmorné. Byl bych tam doteď, kdybych… Bylo to před pár dny, co nás poslali na tajnou misi, abychom zjistili, co chystají lidé z temnoty. Vše se dařilo, vše jsme hlásili, dokud nás- mě a mého přítele Jesse- nenapadli jejich elitní vojáci. Jesse chytli, já jsem jen o vlásek uniknul, ale nemohl jsem ho tam nechat-'''jeho pohled byl skelný, jak nahlížel zpět do minulosti.
,,Neuposlechl jsem rozkaz svého velitele a vrátil se tam, Jess ještě žil, a i když těžce, přece jen, jsem ho odtamtud dostal. Nemohl jsem dovolit, aby můj nejlepší přítel zemřel! Ale protože jsem neuposlechl rozkaz, vyloučili mě a navždy mě vykázali do vašeho světa- světa lidí.''
Upřímně mi ho bylo líto. Co jsou to za velitele, co vykážou někoho, kdo zachránil svého přítele?
,,
Nevinní lidé…''zamumlala jsem.
,,Cože?''Jasonův pohled byl zase normální, a věnoval mi plnou pozornost.
,,Hector a spol. jsou nevinní lidé, proto nemůžu použít magii. Píše se to v knihách magie, říká to i Shane- moje veverka. Ou, i když mě rodiče nepostrádají, musím jít domů, už je pozdě.''nechtěla jsem od něj odejít, ale musela jsem.
,,Doprovodím tě, nechci tě teď nechávat samotnou. Ale, počkej… jak jsi to myslela, že rodiče tě nebudou postrádat.''stále jsme seděli v kuchyni a dívali se na sebe, já jsem vstala, že už jsem na odchodu.
,,No… oni nejsou ti rodiče, jako mají ostatní. Nestarají se, kde jsem, co dělám, jaký mám známky. Nikdy si ani nevšimli mých modřin. Takhle jsem to myslela.''smutně jsem se usmála a vykročila ke dveřím s kabátem v ruce. Jason mě lehce zachytil za ruku, že jsem se musela otočit čelem k němu.
,,V tom případě… Můžeš zůstat, se mnou.''jeho pohled byl plný chtíče. Upíral na mě ty svoje zelenkavé oči, kterým jsem nemohla odolat.
,,No, můžu, ale víš… Já, nejsem si jistá, protože…''nedomluvila jsem to, umlčel mě sladkým polibkem, na který nezapomenu. Bylo v něm tolik lásky, tolik chtíče.
,,Miluju tě.''vyslovil mezi několika dalšími polibky, naše kroky směřovaly po schodech do jeho ložnice.

O hodinu později jsem ležela na nahé hrudi někoho, kdo mě skutečně miluje, kdo je mi oddán a nikdy mě neopustí.
,,Proč já…? Chci říct… ve třídě je spoustu holek…''tohle mi bylo záhadou.
Jason se sladce usmál a políbil mě. ,,Protože ty jsi ta jediná, které dám svoje srdce.''
Usmála jsem se, po tak dlouhé době jsem byla šťastná. Sice rodina zůstane stále porušená, ale já ne. Hector se mě nikdy nedotkne, a to díky Jasonovi, který mě zachránil, který se objevil v pravý čas na pravém místě.
,,Miluju tě.''zašeptala jsem mu do ucha, načež jsem ho zdlouhavě políbila na jeho sladké rty.




Ashley
        
Jason
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama